Článek "Léčí M.P.Todika rakovinu?"

Překlad článku sice nějakou dobu trval, ale konečně je tady :-) Udělejte si představu o tom, jak úžasná je tato tinktura a jakými strastmi si musel M.P. Todika projít na cestě, při které vyléčil tisíce lidí z nejrůznějších nemocí.

сильнее боли 1стр сильнее боли 2стр сильнее боли 3стр_1 сильнее боли 4стр

Silnější než bolest - naděje

LÉČÍ MICHAIL PETROVIČ TODIKA RAKOVINU?

Nikdy nezapomenu na první návštěvu onkologické léčebny. Bylo to v polovině sedmdesátých let a na dvoře nové nemocnice bylo tehdy určitě co zlepšovat. Ohromil mě vzrostlý plevel dosahující výšky člověka, ale hlavně lidé, lidé s vyhaslýma očima, kteří se potulovali po cestičkách vyšlapaných v plevelu.   

Celkový dojem umocňovala místnost, kde se dozvídáte o osudu svých blízkých. Nikdo v ní nebyl, a její prázdnota vyvolávala děs. Rovněž stovkami rukou ohmataná evidenční kniha na špinavém stole vypadala hrozivě – ten seznam lidí bez naděje.

Jako kdyby na téhle straně plotu panovaly jiné, nelidské zákony.

A když jsem pak jednou od své známé, vědecké pracovnice, která si v životě vytrpěla své a dokázala se vcítit do cizí bolesti, uslyšel, že: do nemocnic se musí dodat semena nejrůznějších zajímavých rostlinek, aby je trpící mohli právě na takových pustých dvorech zasít, pečovat o ně a odpoutat se přitom od duševní i tělesné bolesti, okamžitě jsem si vzpomněl na svou návštěvu kišiněvské onkologické léčebny.

 

        „Jak to, že celý svět hledá a nemůže nalézt, a kandidát geografických věd z Kišiněva našel?“

 

Podruhé jsem myslel na osud lidí odsouzených k tíživě beznaději, když jsem si přečetl tento telegram datovaný 22.1. 1982, a odpověď na něj:

Kišiněv. Ministerstvo zdravotnictví. K rukám ministra.

Moje dítě má akutní leukémii. Přípravek M.P. Todika ho udržuje ve stavu remise. Prosíme, aby nám bylo povoleno získat přípravek k záchraně dítěte. Při vysazení přípravku se stav zhoršuje.

O povolení telegrafujte do Pjatigorska..

Т.V. Suščická. Rostovský kraj, Pjatigorsk, … Suščická.

Odpověď:

Extrakt ořechů v petroleji nemá protinádorové účinky, jeho použití je nepřípustné. Todikova činnost byla ukončena prokuraturou.

Zástupce ministra. Podpis.

Všechno proběhlo podle zákona.  Lék nebyl prověřen oficiální cestou.  Léčí jím člověk bez lékařského diplomu. Z toho plyne zákaz. I v tomto, i ve stovkách dalších případů.... Pravda, Ilizarov je lékař s diplomem, a 20 let ho označovali za šarlatána....

Při sběru materiálů o lidovém lékaři Michailu Petroviči Todikovi jsem se snažil dbát zákona.

Vyslechl jsem i slova akademicky vzdělané tajemnice Vědecké lékařské rady Ministerstva zdravotnictví MSSR J. J. Samotyjové. Profesní onkoložka, několikrát klidně, ale velmi  rozhodně podotkla: nemocné musí léčit jedině profesionál.

Slyšel jsem ale i mnohem emotivnější reakce: „Chcete snad propagovat petrolej? A proč nepíšete o skutečných doktorech? Vždyť přece slaví úspěchy. A pak, představujete si snad, že po vašem článku lidé začnou pít petrolej? To je strašlivě nebezpečné, je to karcinogen!“

Chtělo se mi namítnout: co ještě může být tak karcinogenní a strašně nebezpečné pro nemocného, který už má metastázy? A proč se tak nemilosrdně a zatvrzele snažit sebrat nemocnému poslední stéblo, kterého se zachytil? Copak je humánní zbavit kohokoli poslední naděje? Naděje, naděje. Není snad právě ona tím, co usnadní těžké dny a měsíce?

Úplně stejně kdysi zbavili naděje i samotného Michaila Petroviče. Jenže on, jak sám říká, se rozhodl bojovat. Lopotit se podobně jako žába, která nechtěla utonout ve smetaně a tak z posledních sil tloukla nožkama, dokud ze smetany neutloukla máslo. Na to se pak postavila a vydrápala se ze džbánu ven.

V roce 1969 M. P. za vytrvalého lijáku promokl až na kost. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat – projevil se u něj takový zánět míšních kořenů (radikulitida), jaký nelze ani popsat slovy. Nemohl se sám ani obléknout, ani svléknout.  Nelidská bolest ani na okamžik neustává, nenechá vás usnout.  Po čtyřech měsících neúspěšného léčení, kdy mu lékaři dokázali poradit jen to, aby se ovázal vlněným pásem, se M. P. pokouší odpoutat se od neustálých myšlenek na beznadějnost situace a začíná přemýšlet o přírodních léčivých prostředcích a jak je aplikovat přesně do centra bolesti, která nesnesitelně pálí uprostřed páteře.

Na mysl mu přišel vlašský ořech. Má silné fytoncidy... Benzín sice dobře proniká do kůže, jenže pálí, kdežto petrolej...

Kvůli ďábelsky žhnoucímu obkladu, který ponechal na páteři celou noc,  nezamhouřil oči. А potom k ránu objevil místo, které nebolelo. Bál se pohnout.  Přesto se však s odvážným nadšením přesvědčil, že vážně nebolí!... Obrovské, poměrně bolestivé puchýře, naplněné hnědou tekutinou, začaly po čase usychat, a tehdy M.P. najednou zjistil ještě něco, teď už zcela nepochopitelného. Ze šesti zatvrdlin velikosti velké fazole - měl je již 27 let od injekcí, které mu píchali v moskevské vojenské nemocnici ve čtyřicátém druhém roce – jich pět  zmizelo a jedna se zmenšila. Bouličky ve stehnech zmizely i přesto, že obklad byl přiložen na záda, tedy nikoli přímo na ty zatvrdliny.

Hlavou mu probleskla opatrná myšlenka: co když ten lék bude účinkovat i na nádor, pokud se obklad přiloží rovnou na něj? Mnohem později, když ho nemocní informovali, a i on sám viděl, jak se díky přípravku zacelují nevyléčitelné hnisavé rány a jak měknou zatvrdliny pod kůží, uvažoval dál: věda tvrdí, že proces látkové výměny je v zásadě  všude stejný, od buňky červa po mozkovou buňku člověka.... Možná lék obnovuje narušený metabolismus a energetickou vyváženost?

Než se odhodlal zajít do onkologické léčebny, vyléčil několik set zánětů míšních kořenů, různých vředů a výrůstků.

Člověk v bílém plášti mu vlídně naslouchal, ochotně přikyvoval, dokud ovšem nezaslechl slovo „rakovina“.  Až se mírně zachvěl, když zjistil, že návštěvník prý vynalezl... lék na tu strašlivou nemoc a žádá onkology, aby ho otestovali na zvířatech.

V podobném duchu se události vyvíjely i nadále.

Toto je ukázkový dopis z Ministerstva zdravotnictví SSSR adresovaný Ministerstvu zdravotnictví Moldavska:

„Autor byl opakovaně informován o postupu zavádění nových léků do medicínské praxe i o skutečnosti, že neexistují důvody k provedení klinických testů u jím navrženého přípravku".

P. Todika však i nadále píše na ÚV KSSS i soudruhu L. I. Brežněvovi osobně a domáhá se zavedení svého přípravku do zdravotnické praxe. Ke všem dopisům přikládá zprávy o pacientech, u nichž jeho přípravek vyléčil lymfogranulomatózu, žaludeční vředy, radikulitidu apod.

"Materiály o testování účinnosti a bezpečnosti léčby pacientů přípravkem M. P. Todiky, výsledky experimentálního studia tohoto přípravku v Kišiněvském lékařském institutu, pokud se toto provádělo, a dále  zdůvodnění, na základě jakých povolení se používají k léčebným účelům neschválené přípravky, předložte prosím na Správu pro zavádění nových léčiv a medicínské techniky MZ SSSR do 1. září“

Vedoucí Správy

A. Babajan

30. 8. 1978

 

Na Ministerstvo zdravotnictví republiky svolali hodnověrnou komisi, aby svůj závěr o přípravku předala do Moskvy, а М. P. pozvali do diskuse.

Komise: Vážně si myslíte, že budete tím lékem léčit rakovinu?

Todika: Tady jsou adresy, jména. Toto je člověk, o kterém lékaři řekli, že jim zemře na stole, pokud se rozhodnou ho operovat.      Podívejte se, žije.

Komise: Jestli nezemřel, neměl rakovinu.

Todika: А co tedy výsledky biopsie?

Komise: No tak se spletli.

Todika: Víte co, uděláme to takhle: vezmu si lahvičku, vydáme se do onkologického ústavu, přizveme lékaře a půjdeme za člověkem, který bolestí leze po zdi a narkotika mu nepomáhají. Naliji lžičku sobě i jemu. Za půl hodiny bude klidně spát.

Komise: Nejde to. Lék nebyl testován.

Jakou odpověď tehdy zaslali do Moskvy ohledně jeho přípravku, panu M. P. neřekli.

Boj jednotlivce s mašinérií pokračoval. Na různá vyšší místa přicházely od občanů dopisy s prosbami a žádostmi, aby jim byl lék poskytnut.

Dopisy byly podepsány, opatřeny razítky od notářů, adresami, ujištěními o tom, že lék léčí. Odpovědi na ně se nesly v tomto duchu: neexistuje jediný zdokumentovaný případ vyléčení přípravkem pana M.P. Todiky.

Často byla k odpovědi připojena poznámka:  „Žadatel bude hořce litovat, že podepsal dopis na  ÚV KSSS“.

M.P. v případě úspěšného použití léku žádal, aby pravdivá zpráva o průběhu byla zaslána na příslušná místa. On však byl za nezákonné léčení popotahován – prokuraturou, policií. Po celou dobu za ním ovšem stály už tisíce vyléčených. Podle mínění lékařů sice šlo o vyléčení. Ale hypnózou, bludy, sebeklamem a kdoví čím ještě, přesto to však byla vyléčení.

Možná právě proto, se M. P. přestal bát jak vězení, tak blázince. Několikrát ho hodlali, jak se říká, „pohnat k odpovědnosti“ za nezákonné léčení. Jednou ho předvolali na prokuraturu Leninského obvodu v Kišiněvě, aby ho potěšili sdělením: vztahuje se na váš amnestie, důvody k soudnímu řízení prý jsou, ale vida, měl jste štěstí.  Jenže М. P. se pohoršil:

"Moc vám děkuji, ale na tohle neskočím. Řeknou, že mě amnestie zachránila před soudem, a znovu budou brzdit zavedení přípravku.  Vždyť já se přece neobohacuji, od nemocných neberu ani kopějku. A napsal prokurátorovi republiky žádost: Od člena KSSS od roku 1942, účastníka Velké vlastenecké války atd. - žádám o zahájení vyšetřování, jestli neoprávněně beru poplatky za léčení.

Prokuratura rozeslala do všech koutů země dopisy s dotazem: Vymáhal občan ten a ten peníze? S obyvateli města pracovníci prokuratury hovořili na místě. Za půl roku spis nabobtnal do dvou šanon, ale jen jediný dokument se zdál být v neprospěch lidového lékaře. Jakýsi pacient tvrdil, že jednou schoval 30 rublů v Todikově bytě jako poplatek za léčení.

Jednou M.P. předvolali na prokuraturu. Vyšetřovatel mu ukázal zprávu komise MZ MSSR sepsanou v roce 1978 a odeslanou do Moskvy. Stálo v ní: Todikův přípravek nemá teoretický ani praktický význam. Tvrdit, že léčí rakovinu a další choroby, může jen psychicky nemocný člověk....

„Víte co“, povídá vyšetřovatel dobrácky, „abyste jim tenhle trumf vyrazil z ruky, dojděte si na psychiatrii pro zprávu o vašem duševním stavu".

Nejprve lékaři diskutovali s jeho ženou. Pak s ním osobně.  Potom musel zodpovědět 373 otázek. Švejkovi jich tuším položili taky tolik. Že by se schéma vyšetření nezměnilo?

Vyšetřovaly ho dvě ženy v bílém a soucitně se pochichtávaly.  Pak si ho ale předvolal předseda komise a zhurta na něj vyštěkl: „Jestli budete dál podávat ten lék, nebudeme moci potvrdit, že jste normální.“

„Byl bych padouch, kdybych odmítal lidem pomoc. Nemohu zradit nemocné a umírající,“  rozhořčil se M. P.

Jeden šedovlasý lékař s akademickým titulem, který přijel zdaleka a tvrdil, že zešedivěl v boji s byrokraty, navrhl panu M.P. poněkud jiné řešení. Zřejmě z vděčnosti za to, že M.P. vyléčil jeho bratrovi rakovinu plic:

K čemu je vám ta honba za oficiálním povolením? — zeptal se kandidát věd. — Předejte ten lék mně a dostanete od každého nemocného  400 rublů.

Ne, — na to M. P. — vy jste zřejmě nezešedivěl z boje s byrokraty...

Velmi mu záleželo na tom, aby vlastnosti přípravku prozkoumala velká věda.

ZKUSILI NĚKDY PROZKOUMAT PŘÍPRAVEK?

Snažili se odborníci prozkoumat přípravek, který už téměř 20 let provokuje lidi? Nejvýznamněji se role farmakologů projevila během besedy s M. P. v dubnu roku 1986. Sešla se hodnověrná komise odborníků Ministerstva zdravotnictví SSSR. Soudě dle protokolu, rozhovor s M. P. vedl především expert Farmakologického výboru SSSR A. P. Muzičenko, kandidát lékařských věd.

O povaze besedy si udělejte obrázek sami:

Otázka: byla provedena kontrola kvality?

Todika: Ta otázka se už jednou probírala,  komise tehdy klinické testování odmítla... Svého času jsem chodil za ministrem a požadoval prověření přípravku.

Otázka: Takže jste léčil pacienty tím, že jste vyluhoval zelené vlašské ořechy v petroleji a tento výluh jim jednoduše dával? Půl druhého tisíce lidí?

Todika: Ne půl druhého, ale mnoho tisíc.

Otázka: Máte ze zdravotnických zařízeníí průkazné údaje dokládající účinnost přípravku?

Todika: Copak vám není známo, že lékařskou dokumentaci do rukou nevydávají, zvlášť onkologicky nemocným? Jak bych mohl nepomoci nemocnému, který přijde a se slzami žadoní o přípravek?

Otázka: Na stav nemocných jste tedy usuzoval z jejich vzhledu? Kdo stanovil diagnózu?

Todika: Bezpodmínečně podle vzhledu nikoliv. Dával jsem ale přípravek i na dálku.

Otázka: To je velmi důležité. Tedy jste léčil, aniž byste nemocného viděl?

Todika: Ano.

Otázka: Všem to pomáhalo?

Odpověď: Ano, všem. Jestliže onkologické zařízení ale propustí nemocného, aby zemřel, pomoci se všem nedá.

Otázka: Nastala smrt i v důsledku vašeho léčení?

Odpověď: Ke smrti docházelo u poloviny nemocných propuštěných z onkologických zařízení... V roce 1970 jsem žádal o prozkoumání přípravku. Nebylo však provedeno. Obrátil jsem se na Farmakologický výbor. Matkovskij v Kišiněvském státním lékařském institutu (KGMI) se kdysi pustil do vědeckého zkoumání přípravku na bílých myších. Dokumentaci chtěl předat Farmakologickému výboru.  Pak to ale neudělali, řekli, že jim na ministerstvu zdravotnictví vyčetli, že se zapletli se šarlatánem.

Podle svědectví М. P. expert z farmakologického výboru odletěl do Moskvy se záznamem besedy, aniž by si ten, koho zpovídali, mohl text záznamu přečíst. Jak říká M. P., důvodem byla účelná nepřehlednost záznamu, aby nebylo řečeno víc. Tak takovou úroveň měla komise sestavená z rozhodnutí MZ SSSR k prověření léku!

A i kdyby se beseda vedla vlídným tónem, sotva by pomohla objasnit vlastnosti přípravku. Tak k čemu vlastně ty rozhovory byly? Nikdo z komise se přece ani nezmínil, že by bylo třeba prostudovat samotný petrolej. Jakkoli M. P. požadoval, aby mohl účinek přípravku ukázat v praxi, za přítomnosti lékařů, bylo mu to zamítáno.

Mimochodem, v jedné interní zprávě, jak ji nazvali na MZ MSSR (datované 10. 7. 1988), je jistá zajímavá fráze:

„Docent katedry obecné biologie KGMI  J. Kartaljanu začal z vlastní iniciativy zkoumat farmakologické vlastnosti přípravku, ale protože nedošel k žádným závěrům, experimenty na laboratorních zvířatech ukončil.“

Jedná se patrně o J. K. Kartaljanu , který za metodické podpory docenta katedry farmakologie téhož Kišiněvského lékařského institutu  К. L. Matkovského prováděl pokus. A za druhé, k nějakým závěrům nejspíš přece jenom došel. Například dostal strach, že po něm budou žádat vysvětlení (viz dopis E. A. Babajana).

O tomto závěru svědčí i další zajímavá skutečnost.  Pokus se uskutečnil v dubnu 1977. A výsledky experimentu na úředním papíře se k M. P. dostaly po 11 letech. Na rubu listu s popisem pokusu je zřetelným písmem pana M. P. poznamenáno:“ Toto mi přinesl J. K. Kartaljan 11. ledna 1988“.

Proč tomu tak bylo? Možná proto, že bílé myšky, které dostávaly konkrétní dávky přípravku, byly jak po 24, tak po 48 hodinách zdravější a aktivnější než myši kontrolní? A umíraly jen při zavedení příliš vysokých dávek přípravku do krve? Tudíž badatelé přece jen došli k výsledkům.

A po prozkoumání přípravku ho tu a tam přece jen neopomněli  popsat. M. P. disponuje  zprávou  z Moskevského technologického ústavu maso-mléčného průmyslu (MTIMP). Píše se v ní: „Na základě smlouvy o spolupráci uzavřené mezi  M. P. Todikou a katedrou interních nemocí MTIMP, byly provedeny testy přípravku ... na  20 zvířatech s chorobami (artritidy, artrózy, bursitidy, synovitidami)... přípravek aplikovaný zevně má výrazný protizánětlivý účinek.

A toto je citát ze zprávy podepsané vedoucím katedry nemocniční chirurgie Univerzity družby národů Patrice Lumumby  profesorem F. N. Romašovem. Zpráva byla vyhotovena v roce 1984: „Pozorování 38 ambulantních pacientů s různými chorobami (radikuloneuritidy, artrózy, pneumonie, neuralgie atd.), kteří od roku 1980 užívali  přípravek M. P. Todiky v podobě zevních aplikací, prokázalo výrazný analgetický a protizánětlivý účinek“.

Primář psychoneurologické léčebny ve městě  Šiauliai A. S. Zamanskij dokázal pomocí přípravku pana M. P. zachránit ženu, která kvůli adenokarcinomu prodělala resekci žaludku. Toto napsal ministru zdravotnictví SSSR: Jak jsem se dozvěděl, profesor  А. G. Malenkov ve Vědecko-výzkumném ústavu medicínského průmyslu už uskutečnil některé laboratorní studie, v nichž byl zjištěn antiblastický účinek tohoto přípravku, jakož i jeho schopnost 2,5 násobně zvětšit mezibuněčné spoje, což snižuje riziko vzniku onkologického onemocnění u osob, které jsou k tomu náchylné od dětství“.

Týdeník „Rodina“ v č. 3 z roku 1988 otiskl interview s A. G. Malenkovem.

V úvodu byla uvedena následující výzva čtenářům: „Chcete napravit omyl přírody? Uchránit svoje dítě před rakovinou? V zásadě je to možné.

Malenkov, J. Modjanovová a O. Bočarovová uskutečnili důležitý objev v biologii, který znamená nový přístup k prevenci rakoviny.

Dále se zde uvádí: podařilo se jim stanovit, že existuje přímá závislost mezi odolností organismu vůči vzniku nádorů a silou spojů buněk jeho tkání“.  Získanými látkami byly kontaktiny, které zesilují spojení buněk, a mezi nimi extrakt z vlašského ořechu, jehož obdivuhodné vlastnosti objevil moldavský vědec Michail Todika.“

V roce 1983 napsal A. Gorbovskij

v „Sovětské kultuře“ (z 26. listopadu) napsal, že obrovská spousta lidí žádá, aby léčení, které jim poskytl M. P. Todika, bylo dostupné i pro ostatní. Dále autor navrhuje: „Možná by stálo za to zřídit při okresních zdravotních správách nebo nemocnicích něco jako veřejné komise a rady pro lidovou medicínu. Členy takových rad by byli jak lékaři, tak léčitelé a zástupci veřejnosti. Rady by mohly dohlížet na činnost lidových léčitelů...“

Ouha, nikdo zatím podobné rady nezřizuje.

V lednu 1988 se kvůli přípravku opět sešla Vědecká lékařská rada MZ MSSR. Usnesení prezídia rady: „Komisionální kontrola zdravotního stavu nemocných, kteří dostávali od M. P. Todiky jeho přípravek, nepotvrzuje léčebný účinek přípravku, zato však odmítnutí specifické léčby v onkologických zařízeních a její nahrazení užíváním extraktu zelených vlašských ořechů v petroleji vedlo u onkologicky nemocných k progresu onemocnění a smrtelným následkům“.

Autorovi přípravku ovšem přesto doporučili, aby se obrátil na farmakologický výbor a slibovali mu podporu! Jakou to má logiku? Mimochodem, s tímto usnesením M. P. Todiku neobeznámili. Dozvěděl se o něm až za 10 měsíců – ode mě. Ale vždyť ho přece zvali speciálně na zasedání rady. Proč?

Ano, M. P. ve skutečnosti silně pochybuje o případné podpoře ze strany zdravotnických zařízení.  Vždyť, jak říká, po tři pětiletky ho označovali za šarlatána a blázna, tak proč by mu najednou titíž lidé chtěli pomáhat?

CHTĚL BYCH JIM POMOCI...

Naši vynikající básníci, vědci, novináři panu M. P. věnovali knihy a ve svých věnováních děkují moldavskému vědci za vyléčení.  M. P. získal také dva patenty. Byly vydány už v roce 1972 a  1981. Jeho přípravek by po otestování farmakology pravděpodobně měl být vyzkoušen v široké medicínské praxi, aby sloužil lidem, pokud bude oficiálně uznána jeho účinnost.

Někteří odborníci – lékaři Todikův přípravek zavrhují podle zásady: prorok není ve své vlasti v úctě.

„Jak to, že celý svět hledá a nemůže nalézt, a kandidát geografických věd z Kišiněva našel?“

Při tom se zároveň maří všechny příležitosti přípravku. Například jeho účinnost při léčbě radikulitidy. To už není tak malicherná nemoc, aby se k jejímu vyléčení nepoužily všechny prostředky. Vždyť jen kvůli radikulitidě stát ročně tratí zhruba 10 miliard rublů. Ale to je, řekněme, jen ekonomická stránka věci, kterou jsme se vzájemně dlouho přesvědčovali jako tou nejpodstatnější. А kolik stojí nesnesitelná bolest, kvůli níž jsou lidé občas ochotni na sebe vztáhnout ruku, jen aby ukončili svoje utrpení?

A protizánětlivé a bolest tišící vlastnosti přípravku? Ty uznávají  i na Ministerstvu zdravotnictví MSSR. М. P. říká, že trpí, když vidí v Moskvě ve specializované nemocnici budovu s nápisem  „Septická chirurgie“. Tam přece amputují ruce a nohy, uvažuje, a kdyby se použil jeho přípravek, rány a vředy by se určitě zacelily, to je už mnohokrát ověřeno. Vždyť má pacienty, u nichž se pomocí jeho léku podařilo vyléčit i gangrénu.

Mimochodem, někteří prohibitoři, autoři kategorických zamítnutí a negativních posudků si evidentně pokaždé zapisovali adresu nebo telefon pana M. P. Proč asi? No proto, aby pomohli blízkým, přátelům nebo příbuzným, kterým už ve zdravotnickém zařízení odepřeli nejen pomoc, ale i naději. Takových volání o pomoc byla celá řada.Viděl jsem u M. P. dopisy z nemocnic a Vědecko-výzkumného ústavu Akademie lékařských věd SSSR (NII AMN SSSR) s prosbou o vyléčení beznadějně nemocných.

Ten, kdo vyšle pro lék svého řidiče, bude mít sotva přednost před těmi, kteří přijedou k M. P. z Magadanu a nocují na nádraží.  Nemoc si nevybírá. Ale ti, kdo mají moc, mají i tu výhodu, že se mohou aktivněji zasadit o vyřešení problému s testováním přípravku. Bohužel však této své výhody nevyužívají.

Lidé bývají krutí, egoističtí.  Mohou dokonce porušit i to, co je jim svaté, zvlášť, je-li ve hře jejich bolest, jejich život. Mohou naslibovat, že dojdou pěšky do Moskvy, aby docílili oficiálního zavedení

přípravku. Hlavně mě vylečte. А pak pustí sliby z hlavy. Ale co s tím naděláte?

...V rohu příšerně kašle starý muž. Když vcházel do ordinace, bylo vidět, že napadá na levou nohu a nějak se i naklání. Má rakovinu plic. Napravo je zdravotní sestra z Chersonu, přijela pro lék umírající matce. Sedí tu ještě dalších zhruba pět lidí, a nikdo neví, kolik jich dnes ještě zazvoní u dveří....

M.P. všechny trpělivě vyslechne, vyptává se svým zastřeným hlasem. Sedí za stolem zavaleným dopisy a telegramy a beze spěchu zapisuje do vlastnoručně vyrobených karet.

Někdy musí pracovat i 17 hodin denně. Občas se stane, že mu z celého dne zbude na oddech jediná hodina.

Je to osud? Asi ano,  ale v podstatě se snažil být jako ostatní.  I když jako dobrovolník odešel na frontu z posledního ročníku Tiraspolského pedagogického institutu, ačkoli měl možnost studium dokončit. I když od svých pacientů nebere peníze.

Lidový lékař A. Kasjan z městečka Kobeljaky v Poltavském kraji v rozhovoru s novinářem poukázal na zástupy trpících a jaksi mimoděk, jakoby sám pro sebe, přiznal: bez těch lidí už neumím žít. Na tato jeho slova jsem si vzpomněl,  když jsem slyšel vyznání M. P.: vždycky jsem byl nemluva, ale když jsem začal léčit nemocné, rozvázal se mi jazyk, mám chuť s nimi promluvit, utěšit a uklidnit je, pomoci....

Je to tak, jedině naděje může být silnější než bolest. Naději je třeba dodávat, protože bez ní se z nejhoršího nikdy nevyhrabete.

Jak skončí spor o Todikův přípravek? Lidé nejspíš budou muset rozhodnout, zda má nebo nemá existovat. Nebo už možná rozhodli?

Viděl jsem spoustu dopisů, které potvrzují efektivitu léku M. P. Todiky. Na Ministerstvu zdravotnictví MSSR v odpověď na tuto skutečnost řekli: ne, musíte se nutně sejít s živými lidmi, které uvedený přípravek vyléčil. Slíbil jsem, že vyprávění těchto lidí podrobně zaznamenám a předložím je čtenářům k posouzení.

DIMITRENKO

Foto autor